Mám kamarádku. Mám kamarádku, kterou mám ráda. Mám kamarádku, která se moc ráda chlubí. Netuším, proč mám tu kamarádku ráda. Obzvláště když má ve vínku tolik vlastností, které mi prostě lezou krkem.
Ovšem chvíle, kdy jsem se nad tím pořádně zamyslela, nastala až včera večer. Ano, na ten Štědrý. Seděla jsem s mamkou před televizí a koukala na pohádky. Pohoda. Jedním okem jsem koukala na obrazovku televize, druhou na display mobilu. Kamarádka psala, že už má rozbalené dárky. Ze zvědavosti a zdvořilosti jsem se jí zeptala, co dostala. Výčet nesmírně drahých dárků, ostře kontrastující s jejím dennodenním fňukáním, kterak nemají žádné peníze, mi vyrazil dech. Neříkala jsem nic, jsem slušně vychovaný člověk. Vyjádřila jsem nadšení. A pořád mi to vrtalo hlavou. Uplynula půlhodina. Hodina. Dvě hodiny. Stále jsem seděla s mamkou před televizí a stále si psala s kamarádkou. Na otázku, co jsem dostala já, se už nedostalo. Ovšem já nejsem chlubivý typ, proto jsem jí svůj entuziasmus necpala. Svěřila jsem se mamce. A ona, aniž by odtrthla oči z obrazovky, odpověděla: ,,Je chlubivý typ. Ona není dobrý člověk."
Pořád mi to vrtá hlavou.
Žádné komentáře:
Okomentovat