sobota 29. prosince 2012

Jeden z mých hříchů

Včera v noci - nebo spíš dneska nad ránem - jsem si psala s kamarádkou. Ano, tou kamarádkou, s A. Nejdřív jsme si vyříkaly pár věcí, z čehož, jak jsem překvapeně zjistila, nevznikla další hádka, ale debata plná pochopení. Mimo jiné jsme se taky dostaly k debatě o vzhledu, obličeji, postavě. Každý prý chce zrovna to, co nemá, takže zatímco ona je vyhublinka bez prsou a zadku, já mám zase všeho nadbytek. Stěžovaly jsme si obě dvě, protože ani jedna z nás není spokojená. Došlo nakonec na to, že se A. vyzpovídala ze svých problémů s váhou na svém osobním blogu. Upřímnost toho článku mě naprosto odrovnala. Neměla jsem slov. Také mě to přivedlo k myšlence, jestli bych taky nemohla být tak upřímná a ze všeho se vypsat. Konkrétně z toho, jak jsem s TÍM začala a jak jsem také - snad - úspěšně s TÍM  skončila. Ne, nemluvím o drogách, i když princip je podobný. Já totiž hledal únik od problémů a bolesti, která mě psychicky naprosto drtila, u žiletek. Ano, řezala jsem se. A nevzpomínám na to ráda.

Začalo to, když mi bylo 13. Tehdy jsem nezvládala školu, ve které jsem měla špatné známky, kam jsem nerada chodila a měla z ní noční můry, protože jsem byla obětí šikany. Rodiče nic nevěděli. Mysleli si prostě, že jsem jenom líná se učit. Takže mi byla odebrána televize, hudba, knihy, měla jsem zaracha... byla jsem uvězněná ve svém pokoji 3 měsíce pouze u učení. Jeden večer jsem se sprchovala a holila si nohy. Po kluzném lýtku mi sklouzla žiletka a já se pořádně řízla. Zcela neúmyslně. Nejdřív jsem se zděsila kvůli další jizvě, protože už tak jsem měla nohy okopané a dodrané jako fotbalista. Zděšeně jsem koukala na na ten tenoulinký pramínek krve a snažila se ho zastavit. A pak jsem si jen sedla do sprchového koutu a fascinovaně ho pozorovala. Myslím, že to byl ten začátek.

Pak přišly malé ranky - na ohybu palce, různých prstů, po hraně zápěstí, protože místu, kde mi tepala tepna, jsem se urputně vyhýbala. Naštěstí to nemohlo zajít moc daleko, protože jsem se postupně vyhrabala z toho bahna na základce a dala se jakž tak dohromady. Po necelé tři roky jsem měla od totohle šílenství pokoj. Našla jsem si kluka. Byl fajn, přes všechny nedostatky nám to klapalo. Když přišel čas sundat růžové brýle, dost dobře jsem to nezvládla. Díky jeho rodině, práci a blížící se matuře jsme se pořád hádali a já se mermomocí snažila udržet náš vztah nad hladinou. Ať už udělal cokoliv, rozčílil se na mě a házel na mou hlavu všechnu vinnu, já idiot se pokaždé omluvila a nechala ze sebe udělat debila. To, že o tom, co jsem dělala, věděl a nadával mi do blbců, nechme stranou. Ale právě to byly časy, kdy jsem si začala vzpomínat, jak to bylo uvolňující, přejet žiletkou po kůži a nechat odtéct bolest i starosti. Jednou jsem tomu vábení zase podlehla.

Kdo to nezažil. bude mě považovat za magora, šílence, psychicky labilního jedince patřícího do psychiatrické léčebny. Kdo to nezažil, nemá absolutně žádné právo mě soudit.
Stačí, aby si člověk nevěřil, aby mu okolí neustále dokazovalo, že nestojí za nic, tak dlouho, až bude klečet na kolenou. Pak už jen stačí, aby někdo přišel a do toho člověka kopl a srazil ho úplně na zem. Ten dotyčný už se bez cizí pomoci nezvedne. Dolů se jde příliš snadno, ale nahoru se člověk musí chtít vyškrábat a napnout všechny síly, které má. Je to těžké, proto je tak přitažlivé sáhnout po nejjednodušším řešení - alespoň na chvíli od té bolesti utéct. Nevím, jak to podat tak, abyste se úplně nezhnusili, ale součástí toho, když se někdo opravdu hodně pořeže, je ten silný pocit se na zranění neustále dívat, rýpat do něj a slupovat strupy, aby se rána znovu otevřela a znovu bolela.Působí to zvrhlé potěšení, protože dotyčný si v tom i jaksi libuje. Trestá sám sebe, protože přece kdyby nebyl tak slabý a tak k ničemu, tohle by se nedělo. Může si za to sám! A dokud se tohohle pocitu nezbaví, nemá pražádnou šanci, že se s tím přestane. A že neskončí až na úplné hranici. Řeknu to jednoduše - málem mě to dohnalo k sebevraždě. Pomohla mi zase nahoru jedna kamarádka. A já jí jsem za to neskonale vděčná.

Dnes můžu říct, že jsem z toho venku. Ne že by mě někdy, kdy se cítím fakt hodně špatně, nenapadlo, jak jednoduché bylo dříve všemu utéct, ale jak do toho člověk spadne podruhé, už se nahoru nevyhrabe nikdy. Můžu hrdě říct, že jsem z toho venku. Že už bych to nikdy neudělala. Že  mi to za to nestojí. Protože je to pravda. Nic a nikdo na světě by mě už nedonutil klesnout takhle hluboko, takhle se ponížit a ještě se za to trestat. A jakkoliv tuhle část své minulosti nenávidím, zároveň jsem za ni i jaksi vděčná. Udělala mě silnější.

Mám kamarádku, která tohle dělá. Moment, vlastně dvě. Ale jenom jedna si tento článek přečte. Ona ví, že myslím ji, ví, jak jí za tohle vždycky pěkně od plic vynadám, protože já to ZNÁM. A i když těch nějakých 70 kiláků většinou není až tak moc, ve chvíli, kdy potřebujete u toho člověka být, vzít mu tu proklatou ostrou věc z ruky a pořádně ho obejmout, protože právě to je to, co nejvíc potřebuje, zdá se být takhle vzdálenost přímo nekonečná. A tehdy se člověk vzteká a brečí a nadává, protože ví, jaké to je, ví, jak pomoct, ale nemůže, protože je tak zatraceně daleko. Takže jenom doufá, že někdo, kdo je u toho člověka blíž, to udělá. Protože si nezaslouží, aby se cítil, jako že za nic nestojí. Není to fér. A hlavně to není pravda.


Feels like your life is over,
Feels like no hope is gone,
You kiss it all away,
Maybe, Maybe.
Hey, hey,
Hell is what you,
Make, make,
Rise against your,
Faith, faith,
Nothings gonna keep me down.


Žádné komentáře:

Okomentovat