Jen tak pro začátek - bylo mi řečeno, že mluvím moc spisovně. Že mluvím až přehnaně knižně a že slovní obraty, které občas používám, nenajdete ani v historických románech. Byla bych odporovala, ale jsem si jistá, že za to "byla bych" by mě byl schopný někdo nechat pověsit. Takže tady máte jeden článek tak nespisovně, jak jen to dokážu (pokud to ovšem dokážu).
Jeden by si moh myslet, že když jsem v Brně pečená vařená, tak se v něm taky vyznám a nebudu mít žádnej problém nastoupit na správnej vlak domů. Ten jeden by se splet. Já totiž dneska nastoupila do nějakýho jinýho vlaku. A stálo mě to nechutně dlouhou objížďku.
Když se vlak rozjel o 10 minut pozdějc, než měl, začala jsem mít podezření, ale uklidňovala jsem se, že přece stejným vlakem jezdím každej prakticky měsíc. Asi ne. Když jsem zpozorovala, že touhle částí Brna jsem fakt ještě nejela, opatrně jsem se zeptala milý paní, co seděla vedle mě. A ta mi u úsměvem řekla, že jedu směr Kyjov. Záchvat paniky na sebe nedal dlouho čekat, i když v Kyjově už jsem svýho času párkrát byla a bylo mi jasný, že bus jezdí každejch 10 minut. Co jsem nevěděla, byla poloha a vzdálenost autobusáku od vlakáče.
Když jsem si v duchu dost vynadala do debilů, idiotů, imbecilů a vůbec si přeříkala celou zásobu sprostejch slov, za který by se styděl i dlaždič, znovu jsem se milý paní vedle sebe zeptala, jak se dostanu na ten správnej bus. Zastávka byla od vlakáče asi 20 metrů dál. Při svým štěstí jsem to považovala za malej zázrak. Když jsem se o blbý dvě hodiny dovezla konečně do tý díry, ve který bydlím, nikdy jsem nebyla radějc, že můžu dýchat ten smog, na který už 18 let nevybraně nadávám.
Po cestě domů jsem se hezky prošla parkem, ve kterým naše město v naivní naději, že snad poslouží malým dětem, postavilo houpačky a jednu velkou síťovou houpačku, o který z vlastní zkušenosti moc dobře vím, že není zrovna ideální pro vydýchání kocoviny. Šokovaně a rozzuřeně jsem zjistila, že houpačka je zničená. Pokud vezmeme v úvahu, že už nějaký ten pátek podléhala rozmarům opilců, nevychovaných děcek a převážně našich spoluobčanů tmavší pleti, hádala jsem chudákovi houpačce mnohem kratší dobu životnosti. I tak mě ale pohled na něco takovýho neskutečně rozčílil. Snad ještě víc, než když jsem nasedla do špatnýho vlaku. Nemám násilnickou povahu (no, někdy možná jo, ale za to můžou mý cholerický geny), ale děcka (nebo lidi), co to udělaly, bych postavila vedle sebe do řady a hezky je profackovala. Ničeho si neváží. Jsou sprostá. Nevychovaná. Drzá. Tohleto nejsou děti, milí zlatí, to jsou nevychovaný parchanti. Pak si můžou stěžovat, že si nemaj na čem hrát. A opilci kde rozdýchávat kocovinu.
P.S.: Peněženka po mým dnešním řádění v Brně poněkud schudla. Ale tričko s Darth Vaderem za to stálo.
P.P.S.: Psát nespisově je sakra těžký.
P.P.P.S.: Vracím se ke knižnímu stylu. Líbí se mi. Ráda tak mluvím. Ráda tak píšu. A vůbec každej - totiž pardon, každý - by přece měl mluvit tak, jak mu zobák narostl, ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat