úterý 1. ledna 2013

Who wants to live forever?

Myslím, že čím jsem starší, tím více se orientuju. Tím lépe dokážu rozeznat sezónní hit od opravdové a nesmrtelné písně. Tuctovou soap operu od filmové klasiky. Spolu s přibývajícími léty mám vytříbenější vkus. Díky bohu.

Prošla jsem si všemi styly - uznávala jsem hip hop a chodila oblečená jako rádoby "skejťák". Emo obdobím jsem si prošla taky, stejně jako gothic, různými alternativními styly, elegantní období jsem si prožila teprve nedávno a doteď se mě jaksi drží, ale řekla bych, že pokud mám někdy dospět v dámu, tak si ho budu muset ponechat. Nicméně spolu s těmito styly se měnila i hudba, kterou jsem poslouchala. Ve čtrnácti jsem měla kamarádku, která milovala Tokio Hotel. Nakazila mě a zatímco tatíček poslouchal při sobotním úklidu Queeny, já měla v uších vražená sluchátka od mp3, vehementně jsem tvrdila, že Queeni nejsou hudba, že patří staré generaci a že teď jsou tu Tokio Hotel, kteří budou věční. Nafackovala bych si. Ach, Freddie, jak jsem tě jen kdy mohla urazit? Doufám, že z té nebeské výšky vidíš, jak se kaju a odpustíš mi to.

Dnes vidím, jak moc jsem se mýlila. Kdybych si měla vybrat hudbu, kterou bych až do konce života poslouchala, byli by to jednoznačně Queeni. Jen a jedině oni. Jejich hudba... nedokážu ani popsat, co všechno za pocity ve mně vyvolává. Jejich Don´t stop me now ve mně vyvolává až neskutečnou chuť žít a neohlížet se zpět. Bohemian Rhapsody mi ukazuje, jak se s životem vyrovnat, se všemi chybami, které jsem v životě udělala. Who wants to live forever mě nutí myslet na to, že jsem na tomto světě jen jednou a mám se tedy postarat o to, abych žila nezapomenutelně. The show must go on ve mně vyvolává pocit neskutečného smutku, zaražení a také údivného poznání, že ať se stane cokoliv, svět se točí dál. A že jsme tu všichni herci v jedné velké show. Všechny mají něco do sebe. Všechny jsou neskutečně nádherné... a žádná se nikdy neomrzí. Kdyby měl mít můj život soundtrack, hráli by na něm Queeni. A božský Freddie, tak úžasný, tak geniální a jenom jeden. Freddie, chybíš nám. Ačkoliv jsi odešel ještě předtím, než jsem se narodila. Dnešní generace potřebuje hudbu, která jim ukáže to všechno, co znamená žít.


Za pět minut dvanáct

Mám jednu nehezkou vlastnost. Ona vlastně není ani tak nehezká, jako spíš otravná. Neskutečně stupidní. Je to ta nejhorší vlastnost, co vůbec může být. Všechno nechávám na poslední chvíli. S odhlédnutím od toho, že tohle je předmětem nejčastějších přednášek mířených na mou osobu, které u nás doma drazí rodičové vedou, ke to vlastnost, kterou na sobě nenávidím nejvíc. Klidně bych nadále zůstala prťavá a špekatá, jen kdybych se jí zbavila. Mám totiž takové neblahé tušení, že s takovou to v životě moc daleko nedotáhnu. Jistě, ne že bych se nesnažila proti ní bojovat - já se snažím, vážně, přímo až urputně s ní zápolím a snažím se ji zahnat pryč stejně jako černé svědomí, ale proti genetickým dispozicím se bojuje jen dost těžko.

Uvedu příklad. Měla jsem celé dva týdny na to, abych se naučila poslední dvě kapitoly z němčiny a 2 maturitní otázky z angličtiny (+ dvě maturitní otázky z dějepisu, na které jsem si vzpomněla až dneska večer). A já blbec si to nemůžu hezky rozložit na celých 14 dní! Ne, já si to musím všechno nechat na poslední de. Debil debil debil! Nehledě na to, že jsem se teda překonala a naučila se 25 slovíček z 200 (o kterých vážně doufám, že mi v té hlavě děravé zůstaly), na zítřek mi toho zbývá až nechutně moc. Takže když půjdu na slíbené pivo s Dvojčetem, než mi zase odjede do Čech, místo užívání si posledního volného dne budu v duchu mučena myšlenkami, kolik jsem se toho mohla za ty dvě hodiny naučit.

Rodiče si ze mě dělají legraci, že si budu muset najít bohatého manžela. Směju se s nimi, ale možná, že mi nakonec vážně nezbude nic jiného. Buď to, nebo se vážně začít řádně a všecičko nazpaměť učit. Bohužel se obávám, že obojí je stejně nemožné. A navíc teď to jediné, na co dokážu po tomhle drásavě upřímném a mou blbost doznávajícím článku myslet, že mámina zeleninová polévka, co zůstala od oběda a pro kterou bych zaprodala duši...