neděle 30. prosince 2012

Bez názvu

Honila se mi hlavou spousta myšlenek, přes srdce se přehnalo slušné stádo pocitů a moje pisálkovské alter ego na mě přímo křičelo, ať tenhle článek nazvu nějak úžasně, nějak umělecky, nějak vtipně, emotivně, nějak... jakkoliv. Se škodolibostí sobě vlastní uznávám, že moje líné alter ego ho překřičelo. Takže tu máme článek Bez názvu skutečně bez názvu, jehož obsahem je však až nechutně široká škála pocitů. Zalykám se nadšením.

Nejsem fandou web kamer. Ne, pokud nevolám s rodiči, kteří už všechny hrůzy, ve které se dokáží změnit mé vlasy i xicht, viděli. A přesto jsem si tak psala s A a navrhla, ať dáme video hovor. Po spoustě upejpání a výmluvách, kterak má mastné vlasy, není namalovaná, je v triku na ramínka (no a co?) a musí najít sluchátka (přičemž já byla vlezlá pod stolem s baterkou a pokoušela se zapojit sluchátka a mikrofon), souhlasila. A nastal ten největší WTF video hovor v mém životě.

,,Kam koukáš?"
,,Něco ti pošlu! O bože, málem mi z toho explodovala hlava!"
,,Viděla jsem tvoje prsa! Nemůžeš tvrdit, že žádný nemáš!"
,,Iiiiiiiiiiiii! Právě jsem si udělala do ruky obrovskou díru. Zuby, koukej!"
,,Pošlu ti fotku taaaakhle velký krabice."
,,Jeee, hele, Emilka... Jeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!"
,,Ukážu ti boty!"

Ano, těch WTF momentů byla spousta, stejně jako smíchu a nechápavých pohledů a divných xichtů a ošklivých xichtů a divných zvuků (poslední čtyři zmíněné převážně z mé strany). Bylo to "ouplně nejbožečejší"! Tak.

A zopakujem to! Více WTF video hovorů! A tílek a krabic a skříní a bot a nechápavých pohledů a prsou! :D



sobota 29. prosince 2012

Jeden z mých hříchů

Včera v noci - nebo spíš dneska nad ránem - jsem si psala s kamarádkou. Ano, tou kamarádkou, s A. Nejdřív jsme si vyříkaly pár věcí, z čehož, jak jsem překvapeně zjistila, nevznikla další hádka, ale debata plná pochopení. Mimo jiné jsme se taky dostaly k debatě o vzhledu, obličeji, postavě. Každý prý chce zrovna to, co nemá, takže zatímco ona je vyhublinka bez prsou a zadku, já mám zase všeho nadbytek. Stěžovaly jsme si obě dvě, protože ani jedna z nás není spokojená. Došlo nakonec na to, že se A. vyzpovídala ze svých problémů s váhou na svém osobním blogu. Upřímnost toho článku mě naprosto odrovnala. Neměla jsem slov. Také mě to přivedlo k myšlence, jestli bych taky nemohla být tak upřímná a ze všeho se vypsat. Konkrétně z toho, jak jsem s TÍM začala a jak jsem také - snad - úspěšně s TÍM  skončila. Ne, nemluvím o drogách, i když princip je podobný. Já totiž hledal únik od problémů a bolesti, která mě psychicky naprosto drtila, u žiletek. Ano, řezala jsem se. A nevzpomínám na to ráda.

Začalo to, když mi bylo 13. Tehdy jsem nezvládala školu, ve které jsem měla špatné známky, kam jsem nerada chodila a měla z ní noční můry, protože jsem byla obětí šikany. Rodiče nic nevěděli. Mysleli si prostě, že jsem jenom líná se učit. Takže mi byla odebrána televize, hudba, knihy, měla jsem zaracha... byla jsem uvězněná ve svém pokoji 3 měsíce pouze u učení. Jeden večer jsem se sprchovala a holila si nohy. Po kluzném lýtku mi sklouzla žiletka a já se pořádně řízla. Zcela neúmyslně. Nejdřív jsem se zděsila kvůli další jizvě, protože už tak jsem měla nohy okopané a dodrané jako fotbalista. Zděšeně jsem koukala na na ten tenoulinký pramínek krve a snažila se ho zastavit. A pak jsem si jen sedla do sprchového koutu a fascinovaně ho pozorovala. Myslím, že to byl ten začátek.

Pak přišly malé ranky - na ohybu palce, různých prstů, po hraně zápěstí, protože místu, kde mi tepala tepna, jsem se urputně vyhýbala. Naštěstí to nemohlo zajít moc daleko, protože jsem se postupně vyhrabala z toho bahna na základce a dala se jakž tak dohromady. Po necelé tři roky jsem měla od totohle šílenství pokoj. Našla jsem si kluka. Byl fajn, přes všechny nedostatky nám to klapalo. Když přišel čas sundat růžové brýle, dost dobře jsem to nezvládla. Díky jeho rodině, práci a blížící se matuře jsme se pořád hádali a já se mermomocí snažila udržet náš vztah nad hladinou. Ať už udělal cokoliv, rozčílil se na mě a házel na mou hlavu všechnu vinnu, já idiot se pokaždé omluvila a nechala ze sebe udělat debila. To, že o tom, co jsem dělala, věděl a nadával mi do blbců, nechme stranou. Ale právě to byly časy, kdy jsem si začala vzpomínat, jak to bylo uvolňující, přejet žiletkou po kůži a nechat odtéct bolest i starosti. Jednou jsem tomu vábení zase podlehla.

Kdo to nezažil. bude mě považovat za magora, šílence, psychicky labilního jedince patřícího do psychiatrické léčebny. Kdo to nezažil, nemá absolutně žádné právo mě soudit.
Stačí, aby si člověk nevěřil, aby mu okolí neustále dokazovalo, že nestojí za nic, tak dlouho, až bude klečet na kolenou. Pak už jen stačí, aby někdo přišel a do toho člověka kopl a srazil ho úplně na zem. Ten dotyčný už se bez cizí pomoci nezvedne. Dolů se jde příliš snadno, ale nahoru se člověk musí chtít vyškrábat a napnout všechny síly, které má. Je to těžké, proto je tak přitažlivé sáhnout po nejjednodušším řešení - alespoň na chvíli od té bolesti utéct. Nevím, jak to podat tak, abyste se úplně nezhnusili, ale součástí toho, když se někdo opravdu hodně pořeže, je ten silný pocit se na zranění neustále dívat, rýpat do něj a slupovat strupy, aby se rána znovu otevřela a znovu bolela.Působí to zvrhlé potěšení, protože dotyčný si v tom i jaksi libuje. Trestá sám sebe, protože přece kdyby nebyl tak slabý a tak k ničemu, tohle by se nedělo. Může si za to sám! A dokud se tohohle pocitu nezbaví, nemá pražádnou šanci, že se s tím přestane. A že neskončí až na úplné hranici. Řeknu to jednoduše - málem mě to dohnalo k sebevraždě. Pomohla mi zase nahoru jedna kamarádka. A já jí jsem za to neskonale vděčná.

Dnes můžu říct, že jsem z toho venku. Ne že by mě někdy, kdy se cítím fakt hodně špatně, nenapadlo, jak jednoduché bylo dříve všemu utéct, ale jak do toho člověk spadne podruhé, už se nahoru nevyhrabe nikdy. Můžu hrdě říct, že jsem z toho venku. Že už bych to nikdy neudělala. Že  mi to za to nestojí. Protože je to pravda. Nic a nikdo na světě by mě už nedonutil klesnout takhle hluboko, takhle se ponížit a ještě se za to trestat. A jakkoliv tuhle část své minulosti nenávidím, zároveň jsem za ni i jaksi vděčná. Udělala mě silnější.

Mám kamarádku, která tohle dělá. Moment, vlastně dvě. Ale jenom jedna si tento článek přečte. Ona ví, že myslím ji, ví, jak jí za tohle vždycky pěkně od plic vynadám, protože já to ZNÁM. A i když těch nějakých 70 kiláků většinou není až tak moc, ve chvíli, kdy potřebujete u toho člověka být, vzít mu tu proklatou ostrou věc z ruky a pořádně ho obejmout, protože právě to je to, co nejvíc potřebuje, zdá se být takhle vzdálenost přímo nekonečná. A tehdy se člověk vzteká a brečí a nadává, protože ví, jaké to je, ví, jak pomoct, ale nemůže, protože je tak zatraceně daleko. Takže jenom doufá, že někdo, kdo je u toho člověka blíž, to udělá. Protože si nezaslouží, aby se cítil, jako že za nic nestojí. Není to fér. A hlavně to není pravda.


Feels like your life is over,
Feels like no hope is gone,
You kiss it all away,
Maybe, Maybe.
Hey, hey,
Hell is what you,
Make, make,
Rise against your,
Faith, faith,
Nothings gonna keep me down.


pátek 28. prosince 2012

Dlouhá cesta domů

Jen tak pro začátek - bylo mi řečeno, že mluvím moc spisovně. Že mluvím až přehnaně knižně a že slovní obraty, které občas používám, nenajdete ani v historických románech. Byla bych odporovala, ale jsem si jistá, že za to "byla bych" by mě byl schopný někdo nechat pověsit. Takže tady máte jeden článek tak nespisovně, jak jen to dokážu (pokud to ovšem dokážu).

Jeden by si moh myslet, že když jsem v Brně pečená vařená, tak se v něm taky vyznám a nebudu mít žádnej problém nastoupit na správnej vlak domů. Ten jeden by se splet. Já totiž dneska nastoupila do nějakýho jinýho vlaku. A stálo mě to nechutně dlouhou objížďku.
Když se vlak rozjel o 10 minut pozdějc, než měl, začala jsem mít podezření, ale uklidňovala jsem se, že přece stejným vlakem jezdím každej prakticky měsíc. Asi ne. Když jsem zpozorovala, že touhle částí Brna jsem fakt ještě nejela, opatrně jsem se zeptala milý paní, co seděla vedle mě. A ta mi u úsměvem řekla, že jedu směr Kyjov. Záchvat paniky na sebe nedal dlouho čekat, i když v Kyjově už jsem svýho času párkrát byla a bylo mi jasný, že bus jezdí každejch 10 minut. Co jsem nevěděla, byla poloha a vzdálenost autobusáku od vlakáče.
Když jsem si v duchu dost vynadala do debilů, idiotů, imbecilů a vůbec si přeříkala celou zásobu sprostejch slov, za který by se styděl i dlaždič, znovu jsem se milý paní vedle sebe zeptala, jak se dostanu na ten správnej bus. Zastávka byla od vlakáče asi 20 metrů dál. Při svým štěstí jsem to považovala za malej zázrak.  Když jsem se o blbý dvě hodiny dovezla konečně do tý díry, ve který bydlím, nikdy jsem nebyla radějc, že můžu dýchat ten smog, na který už 18 let nevybraně nadávám.

Po cestě domů jsem se hezky prošla parkem, ve kterým naše město v naivní naději, že snad poslouží malým dětem, postavilo houpačky a jednu velkou síťovou houpačku, o který z vlastní zkušenosti moc dobře vím, že není zrovna ideální pro vydýchání kocoviny. Šokovaně a rozzuřeně jsem zjistila, že houpačka je zničená. Pokud vezmeme v úvahu, že už nějaký ten pátek podléhala rozmarům opilců, nevychovaných děcek a převážně našich spoluobčanů tmavší pleti, hádala jsem chudákovi houpačce mnohem kratší dobu životnosti. I tak mě ale pohled na něco takovýho neskutečně rozčílil. Snad ještě víc, než když jsem nasedla do špatnýho vlaku. Nemám násilnickou povahu (no, někdy možná jo, ale za to můžou mý cholerický geny), ale děcka (nebo lidi), co to udělaly, bych postavila vedle sebe do řady a hezky je profackovala. Ničeho si neváží. Jsou sprostá. Nevychovaná. Drzá. Tohleto nejsou děti, milí zlatí, to jsou nevychovaný parchanti. Pak si můžou stěžovat, že si nemaj na čem hrát. A opilci kde rozdýchávat kocovinu.

P.S.: Peněženka po mým dnešním řádění v Brně poněkud schudla. Ale tričko s Darth Vaderem za to stálo.
P.P.S.: Psát nespisově je sakra těžký.
P.P.P.S.: Vracím se ke knižnímu stylu. Líbí se mi. Ráda tak mluvím. Ráda tak píšu. A vůbec každej - totiž pardon, každý - by přece měl mluvit tak, jak mu zobák narostl, ne?

úterý 25. prosince 2012

Vychloubačnost


Mám kamarádku. Mám kamarádku, kterou mám ráda. Mám kamarádku, která se moc ráda chlubí. Netuším, proč mám tu kamarádku ráda. Obzvláště když má ve vínku tolik vlastností, které mi prostě lezou krkem.
Ovšem chvíle, kdy jsem se nad tím pořádně zamyslela, nastala až včera večer. Ano, na ten Štědrý. Seděla jsem s mamkou před televizí a koukala na pohádky. Pohoda. Jedním okem jsem koukala na obrazovku televize, druhou na display mobilu. Kamarádka psala, že už má rozbalené dárky. Ze zvědavosti a zdvořilosti jsem se jí zeptala, co dostala. Výčet nesmírně drahých dárků, ostře kontrastující s jejím dennodenním fňukáním, kterak nemají žádné peníze, mi vyrazil dech. Neříkala jsem nic, jsem slušně vychovaný člověk. Vyjádřila jsem nadšení. A pořád mi to vrtalo hlavou. Uplynula půlhodina. Hodina. Dvě hodiny. Stále jsem seděla s mamkou před televizí a stále si psala s kamarádkou. Na otázku, co jsem dostala já, se už nedostalo. Ovšem já nejsem chlubivý typ, proto jsem jí svůj entuziasmus necpala. Svěřila jsem se mamce. A ona, aniž by odtrthla oči z obrazovky, odpověděla: ,,Je chlubivý typ. Ona není dobrý člověk."
Pořád mi to vrtá hlavou.

Na startovní čáře


Nová v novém. Totiž ne tak docela v novém. A ne tak docela nová. Ale napadlo mě, že by to mohlo znít hezky.
Kdysi jsem měla blog. Měla jsem blog, který pro mě byl důležitější než reálný svět. Tam jsem psávala věci, o který jsem si myslela, že jsou pro mě důležité. Byly to jen bláboly a nesmysly, ale tehdy pro mě měly smysl. Psávala jsem pod spoustou jmen a přezdívek, které se v průběhu let několikrát měnily. A pak jsem se to všechno rozhodla vymazat a začít od začátku. Udělat z něj svůj soukromý internetový deníček, svou výlevnu citů. Druhého dne jsem z blog.cz zdrhla. Nenávidím to tam. Ty reklamy a nastavení, se kterým se muší člověk drbat několik hodin!

A tak jsem tady - s čistým štítem (a blogovým menu) prostě jako Slečna. Ve skrytu duše si nalhávám, že tohle místo bude jenom moje a že mě tady nikdo nenajde.