Mám jednu nehezkou vlastnost. Ona vlastně není ani tak nehezká, jako spíš otravná. Neskutečně stupidní. Je to ta nejhorší vlastnost, co vůbec může být. Všechno nechávám na poslední chvíli. S odhlédnutím od toho, že tohle je předmětem nejčastějších přednášek mířených na mou osobu, které u nás doma drazí rodičové vedou, ke to vlastnost, kterou na sobě nenávidím nejvíc. Klidně bych nadále zůstala prťavá a špekatá, jen kdybych se jí zbavila. Mám totiž takové neblahé tušení, že s takovou to v životě moc daleko nedotáhnu. Jistě, ne že bych se nesnažila proti ní bojovat - já se snažím, vážně, přímo až urputně s ní zápolím a snažím se ji zahnat pryč stejně jako černé svědomí, ale proti genetickým dispozicím se bojuje jen dost těžko.
Uvedu příklad. Měla jsem celé dva týdny na to, abych se naučila poslední dvě kapitoly z němčiny a 2 maturitní otázky z angličtiny (+ dvě maturitní otázky z dějepisu, na které jsem si vzpomněla až dneska večer). A já blbec si to nemůžu hezky rozložit na celých 14 dní! Ne, já si to musím všechno nechat na poslední de. Debil debil debil! Nehledě na to, že jsem se teda překonala a naučila se 25 slovíček z 200 (o kterých vážně doufám, že mi v té hlavě děravé zůstaly), na zítřek mi toho zbývá až nechutně moc. Takže když půjdu na slíbené pivo s Dvojčetem, než mi zase odjede do Čech, místo užívání si posledního volného dne budu v duchu mučena myšlenkami, kolik jsem se toho mohla za ty dvě hodiny naučit.
Rodiče si ze mě dělají legraci, že si budu muset najít bohatého manžela. Směju se s nimi, ale možná, že mi nakonec vážně nezbude nic jiného. Buď to, nebo se vážně začít řádně a všecičko nazpaměť učit. Bohužel se obávám, že obojí je stejně nemožné. A navíc teď to jediné, na co dokážu po tomhle drásavě upřímném a mou blbost doznávajícím článku myslet, že mámina zeleninová polévka, co zůstala od oběda a pro kterou bych zaprodala duši...
Žádné komentáře:
Okomentovat