Láska a kocovina

Včera byl ples školy. Můj poslední coby středoškoláka. Trochu mi z toho bylo do breku. Taky jsem musela zatlačit slzy, když jsem již ve značně podnapilém stavu natáčela na mobil polonézu, kterou mimo jiné tančil i můj mladší bráška se svou přítelkyní. Ples byl fajn. Až na jednu věc.
Domů jsem přišla ve tři ráno (alespoň myslím) a vstávala až dnes v jednu odpoledne. Ačkoliv jsem si myslela, že míra požitého alkoholu byla o dost menší, než jakou mi vnucovala má třeštící hlava, opak byl zjevně pravdou. Pozdní snídaně v podobě mrkvové polévky, co zbyla od oběda, zůstala tam, kde byla, což však nemění nic na faktu, že jsem zbytek dne strávila s krásnou zelenou barvou v obličeji a se špunty v uších. Špatně mi ovšem nebylo jen z kocoviny, ale také ze vzpomínky na jeden rozhovor.
To nejhorší na opilosti je, že si druhý den pamatujete věci, které byste nejraději zapomněli. Ne že bych si trhla kdovíjakou ostudu, ale chlubit se slušným chováním taky nemůžu. Nicméně po sedmičce bílého, čtyřech jednohubkách, dvou panácích Malibu a loku švestkové slivovice, kdy se se mnou svět začal točit ostošest a já přestala cítit příšernou bolest z podpatků, za mnou přišla pokud ne více, pak minimálně stejně opilá kamarádka, že mě a B (jedna spolužačka) shání O (jeden kamarád). A že mu řekla, že nás najde u našeho stolu a že jedné z nás na něm opravdu záleží. Kdybych byla schopná se pohnout a neupadnout, jednu bych jí natáhla.
Pochopte, O je kamarád. Vždycky byl a vždycky bude - bohužel. Myslím, že poznám, když se mě někdo snaží sbalit - a O se o to pokoušel celé dva roky. A mou neustálou sabotací všech jeho snah (za kterou bych si teď nejraději nafackovala) ho to přestalo bavit. Našel si holku. A když jsem to zjistila, měla jsem sto chutí té holce vyškrábat oči. Jednoduše řečeno - začala jsem žárlit. Až příliš pozdě. Takže kdykoliv ho teď vidím, mám chuť se smát, brečet, řvát, nadávat, někoho zbít, utéct - ne nutně v tomto pořadí. Jelikož je ale O moc hodný člověk, rozhodla jsem se mu to nekomplikovat a prostě držet hubu. Což nemění nic na faktu, že když jsem si ho - ještě střízlivá - odtáhla na fotku, potěšilo mě jeho prohlášení - ,,Všimla sis, že máme společnou fotku ze všech akcí?" Ano, všimla. Kdybych je vytiskla, mohla bych si jimi vytapetovat celou jednu stěnu pokoje. Ale zpátky k tématu. Nebyla jsem prostě připravená na podobný rozhovor. Myslela jsem si, že se mu vyhnu, že všechno bude pastelově barevné a budou cvrlikat ptáčci a všechno bude skvělé. Stejné. Hm, tak asi ne. Nebyla jsem prostě připravená na otázku - ,,Vždycky se mě všichni ptali, proč spolu nechodíme." Prostě nebyla. A jakkoliv mě nutí alkohol za všech okolností říkat pravdu, teď jsem to nedokázala. Koukal na mě s očekáváním a já jen s šátečkem v ruce zamávala své poslední šanci. Protože poslední byla. Už jsem těch posledních šancí prodrbala tolik, že je poznám, to mi věřte. Takže když se O zvedl a odešel, zbylo mi jen alkoholové opojení a oči pro pláč.
A myslím, že kdyby mi dnes při sebemenším rychlejším pohybu ostře nezaprotestovala hlava, mou celodenní činností by se stalo mlácení jí do zdi. Ale patří mi to.

Mám proti lásce boty, ty chrání paní svou, ty boty vždycky jdou a všechno hezké pošlapou.