Ptáci mají lehké kosti, proto můžou létat. Lidé nelétají, protože mají těžké kosti. - Racionální odpověď na zvídavou dětskou otázku, chladně a logicky odůvodňující, proč se největší lidský sen nikdy nesplní - nikdy ne úplně. Vyměnila bych těžké, pevné kosti za lehké? Ano. Přijala bych možnost, že se můžu kdykoliv polámat, pokud by to znamenalo, že se můžu vzlétnout? Bezevšeho ano. Zvážila bych vůbec možnost, jestli mi to riziko za to stojí? Ani náhodou.
Ano, opravdu bych se ihned a bez mrknutí oka vzdala svých těžkých kostí, pokud by to znamenalo, že se mohu kdykoliv vznést. A prosím, nenamítejte, že stejně tak můžu kdykoliv utéct, protože to není pravda. Prostě nedokážu tak rychle utíkat. Ani tak dlouho. Cesta do nebes je tou jedinou možnou.
pátek 31. května 2013
středa 22. května 2013
středa 10. dubna 2013
Just a little more time...
Kdybych měla více času, naučila bych se hrát na klavír. Učila se rusky. Zkusila uvařit nachos. Sbalila bych si pár věcí a sedla na první vlak, který by přijel do stanice. Naučila se malovat, a pak si vymalovala pokoj v duchu surrealismu. Přespala pod širým nebem. Skočila oblečená do řeky. Jela bych do Prahy a hrála si na turistku, která nerozumí ani slovo česky. Každý den bych si uvařila na oběd těstoviny tisíckrát jinak. Zkusila japonskou kuchyni. Letěla do Japonska. Naučila se šít. Vylezla na tovární komín. Chodila na hodiny šermu. Přestala se vymlouvat, že za mou neschopností psát stojí nedostatek času. Každou noc bych chodila spát až po třetí ráno. Zaplatila si lekce společenského tance. Jednou týdně bych si chodila sednout na skleničku bílého do restaurace. Chodila bych víc pěšky. Jela všude tam, kam se jinak nedostanu. Koukala na staré černobílé filmy. Chodila častěji do divadla.
Kdybych měla víc času, víc bych se usmívala. Častěji bych říkala své rodině, jak ji mám ráda. Vyplakala bych se, když bych to potřebovala- Přestala se strachovat o budoucnost. Šla si za svými sny. Každou svou fantazii bych přivedla k životu.
Ale nejvíc ze všeho bych přestala naříkat nad tím, že mám tak málo času. A je to tak správně? Je. Z jakéhosi podivného, pokřiveného hlediska, které už jednou určitě nějaký psycholog vysvětlil, to je správně. Času je tak akorát. Jak ho využiji?
Kdybych měla víc času, víc bych se usmívala. Častěji bych říkala své rodině, jak ji mám ráda. Vyplakala bych se, když bych to potřebovala- Přestala se strachovat o budoucnost. Šla si za svými sny. Každou svou fantazii bych přivedla k životu.
Ale nejvíc ze všeho bych přestala naříkat nad tím, že mám tak málo času. A je to tak správně? Je. Z jakéhosi podivného, pokřiveného hlediska, které už jednou určitě nějaký psycholog vysvětlil, to je správně. Času je tak akorát. Jak ho využiji?
sobota 2. února 2013
Láska a kocovina
Včera byl ples školy. Můj poslední coby středoškoláka. Trochu mi z toho bylo do breku. Taky jsem musela zatlačit slzy, když jsem již ve značně podnapilém stavu natáčela na mobil polonézu, kterou mimo jiné tančil i můj mladší bráška se svou přítelkyní. Ples byl fajn. Až na jednu věc.
Domů jsem přišla ve tři ráno (alespoň myslím) a vstávala až dnes v jednu odpoledne. Ačkoliv jsem si myslela, že míra požitého alkoholu byla o dost menší, než jakou mi vnucovala má třeštící hlava, opak byl zjevně pravdou. Pozdní snídaně v podobě mrkvové polévky, co zbyla od oběda, zůstala tam, kde byla, což však nemění nic na faktu, že jsem zbytek dne strávila s krásnou zelenou barvou v obličeji a se špunty v uších. Špatně mi ovšem nebylo jen z kocoviny, ale také ze vzpomínky na jeden rozhovor.
To nejhorší na opilosti je, že si druhý den pamatujete věci, které byste nejraději zapomněli. Ne že bych si trhla kdovíjakou ostudu, ale chlubit se slušným chováním taky nemůžu. Nicméně po sedmičce bílého, čtyřech jednohubkách, dvou panácích Malibu a loku švestkové slivovice, kdy se se mnou svět začal točit ostošest a já přestala cítit příšernou bolest z podpatků, za mnou přišla pokud ne více, pak minimálně stejně opilá kamarádka, že mě a B (jedna spolužačka) shání O (jeden kamarád). A že mu řekla, že nás najde u našeho stolu a že jedné z nás na něm opravdu záleží. Kdybych byla schopná se pohnout a neupadnout, jednu bych jí natáhla.
Pochopte, O je kamarád. Vždycky byl a vždycky bude - bohužel. Myslím, že poznám, když se mě někdo snaží sbalit - a O se o to pokoušel celé dva roky. A mou neustálou sabotací všech jeho snah (za kterou bych si teď nejraději nafackovala) ho to přestalo bavit. Našel si holku. A když jsem to zjistila, měla jsem sto chutí té holce vyškrábat oči. Jednoduše řečeno - začala jsem žárlit. Až příliš pozdě. Takže kdykoliv ho teď vidím, mám chuť se smát, brečet, řvát, nadávat, někoho zbít, utéct - ne nutně v tomto pořadí. Jelikož je ale O moc hodný člověk, rozhodla jsem se mu to nekomplikovat a prostě držet hubu. Což nemění nic na faktu, že když jsem si ho - ještě střízlivá - odtáhla na fotku, potěšilo mě jeho prohlášení - ,,Všimla sis, že máme společnou fotku ze všech akcí?" Ano, všimla. Kdybych je vytiskla, mohla bych si jimi vytapetovat celou jednu stěnu pokoje. Ale zpátky k tématu. Nebyla jsem prostě připravená na podobný rozhovor. Myslela jsem si, že se mu vyhnu, že všechno bude pastelově barevné a budou cvrlikat ptáčci a všechno bude skvělé. Stejné. Hm, tak asi ne. Nebyla jsem prostě připravená na otázku - ,,Vždycky se mě všichni ptali, proč spolu nechodíme." Prostě nebyla. A jakkoliv mě nutí alkohol za všech okolností říkat pravdu, teď jsem to nedokázala. Koukal na mě s očekáváním a já jen s šátečkem v ruce zamávala své poslední šanci. Protože poslední byla. Už jsem těch posledních šancí prodrbala tolik, že je poznám, to mi věřte. Takže když se O zvedl a odešel, zbylo mi jen alkoholové opojení a oči pro pláč.
A myslím, že kdyby mi dnes při sebemenším rychlejším pohybu ostře nezaprotestovala hlava, mou celodenní činností by se stalo mlácení jí do zdi. Ale patří mi to.
Domů jsem přišla ve tři ráno (alespoň myslím) a vstávala až dnes v jednu odpoledne. Ačkoliv jsem si myslela, že míra požitého alkoholu byla o dost menší, než jakou mi vnucovala má třeštící hlava, opak byl zjevně pravdou. Pozdní snídaně v podobě mrkvové polévky, co zbyla od oběda, zůstala tam, kde byla, což však nemění nic na faktu, že jsem zbytek dne strávila s krásnou zelenou barvou v obličeji a se špunty v uších. Špatně mi ovšem nebylo jen z kocoviny, ale také ze vzpomínky na jeden rozhovor.
To nejhorší na opilosti je, že si druhý den pamatujete věci, které byste nejraději zapomněli. Ne že bych si trhla kdovíjakou ostudu, ale chlubit se slušným chováním taky nemůžu. Nicméně po sedmičce bílého, čtyřech jednohubkách, dvou panácích Malibu a loku švestkové slivovice, kdy se se mnou svět začal točit ostošest a já přestala cítit příšernou bolest z podpatků, za mnou přišla pokud ne více, pak minimálně stejně opilá kamarádka, že mě a B (jedna spolužačka) shání O (jeden kamarád). A že mu řekla, že nás najde u našeho stolu a že jedné z nás na něm opravdu záleží. Kdybych byla schopná se pohnout a neupadnout, jednu bych jí natáhla.
Pochopte, O je kamarád. Vždycky byl a vždycky bude - bohužel. Myslím, že poznám, když se mě někdo snaží sbalit - a O se o to pokoušel celé dva roky. A mou neustálou sabotací všech jeho snah (za kterou bych si teď nejraději nafackovala) ho to přestalo bavit. Našel si holku. A když jsem to zjistila, měla jsem sto chutí té holce vyškrábat oči. Jednoduše řečeno - začala jsem žárlit. Až příliš pozdě. Takže kdykoliv ho teď vidím, mám chuť se smát, brečet, řvát, nadávat, někoho zbít, utéct - ne nutně v tomto pořadí. Jelikož je ale O moc hodný člověk, rozhodla jsem se mu to nekomplikovat a prostě držet hubu. Což nemění nic na faktu, že když jsem si ho - ještě střízlivá - odtáhla na fotku, potěšilo mě jeho prohlášení - ,,Všimla sis, že máme společnou fotku ze všech akcí?" Ano, všimla. Kdybych je vytiskla, mohla bych si jimi vytapetovat celou jednu stěnu pokoje. Ale zpátky k tématu. Nebyla jsem prostě připravená na podobný rozhovor. Myslela jsem si, že se mu vyhnu, že všechno bude pastelově barevné a budou cvrlikat ptáčci a všechno bude skvělé. Stejné. Hm, tak asi ne. Nebyla jsem prostě připravená na otázku - ,,Vždycky se mě všichni ptali, proč spolu nechodíme." Prostě nebyla. A jakkoliv mě nutí alkohol za všech okolností říkat pravdu, teď jsem to nedokázala. Koukal na mě s očekáváním a já jen s šátečkem v ruce zamávala své poslední šanci. Protože poslední byla. Už jsem těch posledních šancí prodrbala tolik, že je poznám, to mi věřte. Takže když se O zvedl a odešel, zbylo mi jen alkoholové opojení a oči pro pláč.
A myslím, že kdyby mi dnes při sebemenším rychlejším pohybu ostře nezaprotestovala hlava, mou celodenní činností by se stalo mlácení jí do zdi. Ale patří mi to.
Mám proti lásce boty, ty chrání paní svou, ty boty vždycky jdou a všechno hezké pošlapou.
úterý 1. ledna 2013
Who wants to live forever?
Myslím, že čím jsem starší, tím více se orientuju. Tím lépe dokážu rozeznat sezónní hit od opravdové a nesmrtelné písně. Tuctovou soap operu od filmové klasiky. Spolu s přibývajícími léty mám vytříbenější vkus. Díky bohu.
Prošla jsem si všemi styly - uznávala jsem hip hop a chodila oblečená jako rádoby "skejťák". Emo obdobím jsem si prošla taky, stejně jako gothic, různými alternativními styly, elegantní období jsem si prožila teprve nedávno a doteď se mě jaksi drží, ale řekla bych, že pokud mám někdy dospět v dámu, tak si ho budu muset ponechat. Nicméně spolu s těmito styly se měnila i hudba, kterou jsem poslouchala. Ve čtrnácti jsem měla kamarádku, která milovala Tokio Hotel. Nakazila mě a zatímco tatíček poslouchal při sobotním úklidu Queeny, já měla v uších vražená sluchátka od mp3, vehementně jsem tvrdila, že Queeni nejsou hudba, že patří staré generaci a že teď jsou tu Tokio Hotel, kteří budou věční. Nafackovala bych si. Ach, Freddie, jak jsem tě jen kdy mohla urazit? Doufám, že z té nebeské výšky vidíš, jak se kaju a odpustíš mi to.
Dnes vidím, jak moc jsem se mýlila. Kdybych si měla vybrat hudbu, kterou bych až do konce života poslouchala, byli by to jednoznačně Queeni. Jen a jedině oni. Jejich hudba... nedokážu ani popsat, co všechno za pocity ve mně vyvolává. Jejich Don´t stop me now ve mně vyvolává až neskutečnou chuť žít a neohlížet se zpět. Bohemian Rhapsody mi ukazuje, jak se s životem vyrovnat, se všemi chybami, které jsem v životě udělala. Who wants to live forever mě nutí myslet na to, že jsem na tomto světě jen jednou a mám se tedy postarat o to, abych žila nezapomenutelně. The show must go on ve mně vyvolává pocit neskutečného smutku, zaražení a také údivného poznání, že ať se stane cokoliv, svět se točí dál. A že jsme tu všichni herci v jedné velké show. Všechny mají něco do sebe. Všechny jsou neskutečně nádherné... a žádná se nikdy neomrzí. Kdyby měl mít můj život soundtrack, hráli by na něm Queeni. A božský Freddie, tak úžasný, tak geniální a jenom jeden. Freddie, chybíš nám. Ačkoliv jsi odešel ještě předtím, než jsem se narodila. Dnešní generace potřebuje hudbu, která jim ukáže to všechno, co znamená žít.
Prošla jsem si všemi styly - uznávala jsem hip hop a chodila oblečená jako rádoby "skejťák". Emo obdobím jsem si prošla taky, stejně jako gothic, různými alternativními styly, elegantní období jsem si prožila teprve nedávno a doteď se mě jaksi drží, ale řekla bych, že pokud mám někdy dospět v dámu, tak si ho budu muset ponechat. Nicméně spolu s těmito styly se měnila i hudba, kterou jsem poslouchala. Ve čtrnácti jsem měla kamarádku, která milovala Tokio Hotel. Nakazila mě a zatímco tatíček poslouchal při sobotním úklidu Queeny, já měla v uších vražená sluchátka od mp3, vehementně jsem tvrdila, že Queeni nejsou hudba, že patří staré generaci a že teď jsou tu Tokio Hotel, kteří budou věční. Nafackovala bych si. Ach, Freddie, jak jsem tě jen kdy mohla urazit? Doufám, že z té nebeské výšky vidíš, jak se kaju a odpustíš mi to.
Dnes vidím, jak moc jsem se mýlila. Kdybych si měla vybrat hudbu, kterou bych až do konce života poslouchala, byli by to jednoznačně Queeni. Jen a jedině oni. Jejich hudba... nedokážu ani popsat, co všechno za pocity ve mně vyvolává. Jejich Don´t stop me now ve mně vyvolává až neskutečnou chuť žít a neohlížet se zpět. Bohemian Rhapsody mi ukazuje, jak se s životem vyrovnat, se všemi chybami, které jsem v životě udělala. Who wants to live forever mě nutí myslet na to, že jsem na tomto světě jen jednou a mám se tedy postarat o to, abych žila nezapomenutelně. The show must go on ve mně vyvolává pocit neskutečného smutku, zaražení a také údivného poznání, že ať se stane cokoliv, svět se točí dál. A že jsme tu všichni herci v jedné velké show. Všechny mají něco do sebe. Všechny jsou neskutečně nádherné... a žádná se nikdy neomrzí. Kdyby měl mít můj život soundtrack, hráli by na něm Queeni. A božský Freddie, tak úžasný, tak geniální a jenom jeden. Freddie, chybíš nám. Ačkoliv jsi odešel ještě předtím, než jsem se narodila. Dnešní generace potřebuje hudbu, která jim ukáže to všechno, co znamená žít.
Za pět minut dvanáct
Mám jednu nehezkou vlastnost. Ona vlastně není ani tak nehezká, jako spíš otravná. Neskutečně stupidní. Je to ta nejhorší vlastnost, co vůbec může být. Všechno nechávám na poslední chvíli. S odhlédnutím od toho, že tohle je předmětem nejčastějších přednášek mířených na mou osobu, které u nás doma drazí rodičové vedou, ke to vlastnost, kterou na sobě nenávidím nejvíc. Klidně bych nadále zůstala prťavá a špekatá, jen kdybych se jí zbavila. Mám totiž takové neblahé tušení, že s takovou to v životě moc daleko nedotáhnu. Jistě, ne že bych se nesnažila proti ní bojovat - já se snažím, vážně, přímo až urputně s ní zápolím a snažím se ji zahnat pryč stejně jako černé svědomí, ale proti genetickým dispozicím se bojuje jen dost těžko.
Uvedu příklad. Měla jsem celé dva týdny na to, abych se naučila poslední dvě kapitoly z němčiny a 2 maturitní otázky z angličtiny (+ dvě maturitní otázky z dějepisu, na které jsem si vzpomněla až dneska večer). A já blbec si to nemůžu hezky rozložit na celých 14 dní! Ne, já si to musím všechno nechat na poslední de. Debil debil debil! Nehledě na to, že jsem se teda překonala a naučila se 25 slovíček z 200 (o kterých vážně doufám, že mi v té hlavě děravé zůstaly), na zítřek mi toho zbývá až nechutně moc. Takže když půjdu na slíbené pivo s Dvojčetem, než mi zase odjede do Čech, místo užívání si posledního volného dne budu v duchu mučena myšlenkami, kolik jsem se toho mohla za ty dvě hodiny naučit.
Rodiče si ze mě dělají legraci, že si budu muset najít bohatého manžela. Směju se s nimi, ale možná, že mi nakonec vážně nezbude nic jiného. Buď to, nebo se vážně začít řádně a všecičko nazpaměť učit. Bohužel se obávám, že obojí je stejně nemožné. A navíc teď to jediné, na co dokážu po tomhle drásavě upřímném a mou blbost doznávajícím článku myslet, že mámina zeleninová polévka, co zůstala od oběda a pro kterou bych zaprodala duši...
Uvedu příklad. Měla jsem celé dva týdny na to, abych se naučila poslední dvě kapitoly z němčiny a 2 maturitní otázky z angličtiny (+ dvě maturitní otázky z dějepisu, na které jsem si vzpomněla až dneska večer). A já blbec si to nemůžu hezky rozložit na celých 14 dní! Ne, já si to musím všechno nechat na poslední de. Debil debil debil! Nehledě na to, že jsem se teda překonala a naučila se 25 slovíček z 200 (o kterých vážně doufám, že mi v té hlavě děravé zůstaly), na zítřek mi toho zbývá až nechutně moc. Takže když půjdu na slíbené pivo s Dvojčetem, než mi zase odjede do Čech, místo užívání si posledního volného dne budu v duchu mučena myšlenkami, kolik jsem se toho mohla za ty dvě hodiny naučit.
Rodiče si ze mě dělají legraci, že si budu muset najít bohatého manžela. Směju se s nimi, ale možná, že mi nakonec vážně nezbude nic jiného. Buď to, nebo se vážně začít řádně a všecičko nazpaměť učit. Bohužel se obávám, že obojí je stejně nemožné. A navíc teď to jediné, na co dokážu po tomhle drásavě upřímném a mou blbost doznávajícím článku myslet, že mámina zeleninová polévka, co zůstala od oběda a pro kterou bych zaprodala duši...
neděle 30. prosince 2012
Bez názvu
Honila se mi hlavou spousta myšlenek, přes srdce se přehnalo slušné stádo pocitů a moje pisálkovské alter ego na mě přímo křičelo, ať tenhle článek nazvu nějak úžasně, nějak umělecky, nějak vtipně, emotivně, nějak... jakkoliv. Se škodolibostí sobě vlastní uznávám, že moje líné alter ego ho překřičelo. Takže tu máme článek Bez názvu skutečně bez názvu, jehož obsahem je však až nechutně široká škála pocitů. Zalykám se nadšením.
Nejsem fandou web kamer. Ne, pokud nevolám s rodiči, kteří už všechny hrůzy, ve které se dokáží změnit mé vlasy i xicht, viděli. A přesto jsem si tak psala s A a navrhla, ať dáme video hovor. Po spoustě upejpání a výmluvách, kterak má mastné vlasy, není namalovaná, je v triku na ramínka (no a co?) a musí najít sluchátka (přičemž já byla vlezlá pod stolem s baterkou a pokoušela se zapojit sluchátka a mikrofon), souhlasila. A nastal ten největší WTF video hovor v mém životě.
,,Kam koukáš?"
,,Něco ti pošlu! O bože, málem mi z toho explodovala hlava!"
,,Viděla jsem tvoje prsa! Nemůžeš tvrdit, že žádný nemáš!"
,,Iiiiiiiiiiiii! Právě jsem si udělala do ruky obrovskou díru. Zuby, koukej!"
,,Pošlu ti fotku taaaakhle velký krabice."
,,Jeee, hele, Emilka... Jeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!"
,,Ukážu ti boty!"
Ano, těch WTF momentů byla spousta, stejně jako smíchu a nechápavých pohledů a divných xichtů a ošklivých xichtů a divných zvuků (poslední čtyři zmíněné převážně z mé strany). Bylo to "ouplně nejbožečejší"! Tak.
A zopakujem to! Více WTF video hovorů! A tílek a krabic a skříní a bot a nechápavých pohledů a prsou! :D
Nejsem fandou web kamer. Ne, pokud nevolám s rodiči, kteří už všechny hrůzy, ve které se dokáží změnit mé vlasy i xicht, viděli. A přesto jsem si tak psala s A a navrhla, ať dáme video hovor. Po spoustě upejpání a výmluvách, kterak má mastné vlasy, není namalovaná, je v triku na ramínka (no a co?) a musí najít sluchátka (přičemž já byla vlezlá pod stolem s baterkou a pokoušela se zapojit sluchátka a mikrofon), souhlasila. A nastal ten největší WTF video hovor v mém životě.
,,Kam koukáš?"
,,Něco ti pošlu! O bože, málem mi z toho explodovala hlava!"
,,Viděla jsem tvoje prsa! Nemůžeš tvrdit, že žádný nemáš!"
,,Iiiiiiiiiiiii! Právě jsem si udělala do ruky obrovskou díru. Zuby, koukej!"
,,Pošlu ti fotku taaaakhle velký krabice."
,,Jeee, hele, Emilka... Jeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!"
,,Ukážu ti boty!"
Ano, těch WTF momentů byla spousta, stejně jako smíchu a nechápavých pohledů a divných xichtů a ošklivých xichtů a divných zvuků (poslední čtyři zmíněné převážně z mé strany). Bylo to "ouplně nejbožečejší"! Tak.
A zopakujem to! Více WTF video hovorů! A tílek a krabic a skříní a bot a nechápavých pohledů a prsou! :D
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)